Srpen 2008

The end

31. srpna 2008 v 21:34 | Oroniel15 |  Bla-bla-bla
Tak prázdiny končí za pár hodin. Jak bych je shrnula? Nejhorší prázdniny v mém životě!!! Až na výjimky teda. Taky nutno podotknout, že jak začaly (začaly smrtí mojí spolužačky z 9. C), tak i skončily (teď jen očekávám zprávu o něčí smrti... V podstatě dneska samý špatný zprávy a neblahá tušení, takže se to vyvažuje).
Zítra jdu do nové školy, na místní gymnázium. Chci PRYČ! Pryč, úplně někam pryč! Asi skočim z okna:D To raději ne, jsme v prvním patře:D to by nemělo správný efekt:D:D. Zítra se ve škole složim, aby to mělo nějaký veselý začátek:D:D:D:D:D Jsem pesimista (někdy realista) a neustále mě napadá, že to na gymplu bude peklo. Ale moje utlačovaná část říká, že to bude v pohodě. Mno uvidíme.
Přejte mi štěstí a úspěchy ve všem!!:D:D:D budu to všechno mooooc potřebovat, v jakémkoli ohledu...
Jinak hodně štěstí a úspěchů i vám všem!! Mám vás (až na výjimky:D:D:D) ráda:-*

Ejhlemese

30. srpna 2008 v 22:41 Bla-bla-bla
Ejhlemese, na co jsem narazila:) Je jasné, kde autor kresleného obrázku vzal předlohu:D
Ale jinak slušný výtvor, ne?

26. kapitola - Plán A

30. srpna 2008 v 21:02 | Oroniel15 |  Příběh
Dojely až před letiště, kde zaparkovaly své skvělé stroje na parkoviště, sundaly z hlav přilby a rozhlédly se.
"Maňásci na obzoru," špitla Redith. Dita se letmo podívala na dva muže, kteří šli směrem k nim. Beze slova jim předali letenky, vyrvali jim přilby z rukou, sedli na motorky a odjeli.
"Není nad rozhovor před letem," ušklíbla se Dita. "Takhle jsme víc nápadní než nenápadní."
"Raději pojď."
Před vstupem do letištní haly je zastavil nějaký policista, nejspíš letištní ochranka, rukou jim pokynul, ať jdou za ním, a sám vykročil do haly. Vedl je do chodby a mlčky jim ukázal cestu. Pak se vrátil na své stanoviště.
Redith šla napřed. Chodba se zatáčela v pravém úhlu doleva. Jakmile zmizel z chodby i její stín, Dita se přestala hrabat v kabelce (jakože něco hledá) a šla za ní. Sotva vyšla z chodby, uvědomila si, že je ten muž provedl kolem všech možných letištních kontrol. Ocitla se v obrovském prostoru, za jehož prosklenou stěnou se rozkládalo letiště samotné.
Redith seděla na druhém konci haly, Dita se usadila vedle nějakého muže a trpělivě čekala, až je pobídnou jít na nástupiště.
Stejně jako v hale, i v letadle seděla každá na jiném konci první třídy. Dita seděla v první řadě vpravo u okna, Redith naopak v poslední řadě vlevo u okna. Neznaly se. Neexistovaly.
"Promiňte, dáte si něco?" oslovila letuška muže, co seděl přes prázdné místo vedle Dity.
"Já ne, děkuji," odpověděl muž a dál si studoval knihu o výpočetní technice. Nejspíš student.
"A vy, slečno?" obrátila se blondýnka na Ditu.
"Něco mi přineste, nechám vám volnou ruku," usmála se na ni Dita. Letuška přikývla a šla pryč. Hned za ní přišla další, za sebou táhla občerstvovací vozík a nabízela lidem všechno, co na něm měla. Dita si řekla do ovocný dortíček. Dva roky ho neměla, a tak si řekla rovnou o dva. První letuška jí přinesla těžkou sklenici s nějakým neurčitým alkoholem. Dokonalá kombinace, proto si Dita řekla ještě o pomerančový džus. Ostatně nemusela, její žaludek byl zvyklý úplně na všechno. Když jim během výcviku přidávali do "jídla" (jak kultivované označení) jedy a kdovíco všechno, žaludek se postupně naučil snášet všechno, stejně tak tělo.
Přistáli v Paříži, kde Redith i Dita, dělaje, že se neznají, mlčky v hale čekaly, až se dostaví jejich letadlo.
"Vidím ho," ozvalo se ze sluchátka. Dita si musela ztlumit hlasitost, jinak by o ucho přišla. Byla to Redith. Dita ji sledovala. Redith vykročila k malému kulatému muži s holou hlavou a tlustými tvářemi, který se kolíbal od kontrol.
Dita rázně vykročila za ní a přitom se hrabala v kabelce. Redith zrovna míjela tlouštíka, když do ní Dita "omylem" vrazila. Pro lidský zrak to skutečně vypadalo, že jde o omyl. Redith se po ní ohlédla a přitom strčila do trpaslíka.
"Promiňte, moc se omlouvám!" začala Dita rychle. "Je mi to líto, nezlobte se."
"Nic se nestalo," řekla Redith nezaujatě a obrátila se na muže. "Jste v pořádku, pane?"
"Jistě," zabručel. "Ale příště si dávejte pozor." Jeho zuby krásně zářily. Ditě i Redith bylo hned jasné, kde ty diamanty má. Dita pokračovala v původním směru cesty, totiž k informačnímu pultu, kde sebrala reklamní letáček. Redith si v bufetu koupila něco k zakousnutí.
"Nenápadné. Jak pětimetrové hovno v zatáčce," neodpustila si komentář.
"Neříkej," odsekla Dita s očima upřenýma do letáčku. "Aspoň víme, s kým máme tu čest. Napadlo mě použít plán A. Já sedím vedle něj."
"Rozumím," prohlásila Redith. "Takže v letadle."

Od Vevi

30. srpna 2008 v 20:13 SB
Kuji:-*

1186. Diplom

30. srpna 2008 v 20:11 Diplomy moje
Kují, hezký!

1185. Diplom

30. srpna 2008 v 20:10 Diplomy moje
Hezců, hezců, hezců!

Za spřátelení od Katka Hromádková

30. srpna 2008 v 11:44 SB
Tehle diplom je nádherný, že jo???:)
Aspoň teda mě se líbí!:)

Za spřátelení pro Katka Hromádková

30. srpna 2008 v 11:04 SB
Snad se líbí:))))

1184. Diplom

29. srpna 2008 v 22:03 Diplomy moje
Kují mocinky!:-*


1182. Diplom

28. srpna 2008 v 22:21 Diplomy moje
Děkuju moc!!

25. kapitola - Začátek první mise

28. srpna 2008 v 17:13 | Oroniel15 |  Příběh
"Rád tě zase vidím, Dito," usmál se Velmistr, ale neobtěžoval se zvednout z křesla nebo podat ruku. Dita se zářivě usmála. "Mám pro tebe tvůj první úkol. Vlastně i pro Redith. Rozhodl jsem se, že na první misi vás dvě pošlu společně, protože je to jedna z nejtěžších, které nám byly svěřeny, a všichni profesionální zabijáci jsou ve službě.
Musíte se dostat do Prahy a z Ruzyně do Paříže. Tam na vás bude čekat člověk, který vás nasměruje za cílem. Váš cíl je pašerák diamantů, který pro nikoho nepracuje. Pašuje diamanty přes hranice a pak je prodá tomu, kdo dá nejvíc. Je to problém, protože pašeráci, které někdo zaměstnává, jsou proti tomu. Jeden z těchto pašeráků se nasral a sám si nás najal, abychom toho na volné noze odstranili.
Tenhle pašerák se z naší krásné země," ironický úsměv, "a možná ví, že po něm někdo jde. Je opatrný a ozbrojený. Zjistili jsme, že má bohaté zkušenosti nejen s pašováním diamantů, ale i s vojenským výcvikem. Býval voják, řečeno jednoduše, ještě ke všemu patřil k tajné jednotce, takže to není žádné ořezávátko.
Musíte ho zabít někde stranou. Pokud to bude nenápadné, je to v podstatě jedno. Zkuste to na někoho klidně hodit, je to na vaší fantazii. Nějaké dotazy?"
"Kam letí?" zeptala se Redith.
"Z Paříže do New Yorku, pak už nikam, jasné?" Obě přikývly. "Vyrazíte ještě dneska. Letadlo vám letí za dvě hodiny, takže do pěti minut musíte být na cestě. Venku budeme mít připravené motorky. Málem bych zapomněl!" zvolal a ze šuplíku vytáhl dva štosy papírů. "Tohle," poklepal na ně, "jsou vaše nové tváře. Svá pravá jména nikomu neříkejte, řiďte se tím, co vám bude dáno."
"My víme," odsekla Dita a přijala novou občanku, pas, kreditní kartu a mobil. Na kousku papírku byl napsaný PIN jak na mobil, tak na kreditku.
"Nepochybně," ušklíbl se Velmistr. "My myslíme na všechno," dodal a podal dívkám… kartičky zdravotní pojišťovny! Dita se zdržela komentáře. "A tady na drobné výdaje!" Obě dostaly pět tisíc v pětistovkách, dvoustovkách a stovkách. "A prémie," zazubil se a dal jim ještě dvě stovky v drobných. "Nemusíte šetřit. U tebe v pokoji, Dito, jsou věci na cestu, tak si je tam vyzvedněte. A hoďte sebou, máte už jen tři minuty!"
Dita i Redith byly v mžiku v pokoji, který byl přidělen Ditě, ovšem strávila v něm jen několik hodin. Její veliká postel zmizela, místo ní byly dvě menší. Na každé z nich ležela výbava na cestu a oblečení.
"Takže tyhle pěkný hadříky si mám oblíct?!" usmívala se Redith.
Dita se už svlékala. "Nemel a dělej!" okřikla ji. Sama měla tak dlouhé nohavice u kalhot, že si na ně pomalu šlapala. Byly z nějaké těžké, lesklé a pohyblivé látky, snad satén, a byly tmavě modré. Černé páskové střevíce nebyly určitě z obyčejného obchodu, ve vysokém podpatku byl schovaný čip. Tričko bylo ze stejného materiálu a stejné barvy jako kalhoty, bylo dokonce i stejně volné a pohyblivé. Nakonec si připnula veliký stříbrný opasek. Když se oblékla a prohlídla se v zrcadle, nevěřila vlastním očím. "Vypadám jak z antiky. Ještě si vlasy smotám do drdolu a připevním na něj šátek a hurá do doby césara!"
"Neztěžuj si a sbal si věci!" zavrčela Redith. Ta měla moderní džínové kalhoty, dámskou košili a boty s podpatkem. "Sluší ti to, tenhle styl se hodí k tvým bílým vlasům."
"Obarvím si je," prohlásila Dita.
"Jen přes mou mrtvolu!" ozvalo se z koupelny, kde se Redith zrovna líčila. Dita se s ní během pár vteřin vystřídala, zatímco Redith už pelášila k motorce. Dita si vzala svoji kabelku a pospíchala za ní.
"Páni!" vydechla.
"To jsou stroje, co?" poplácala Redith motorku po krytu. "Takové krásné mašinky, asi ji prohlásím za svojí," rozplývala se. A bylo proč. Ale nebyl čas.
Dita sedla na motorku, nasadila si přilbu a kabelku schovala do jakési dutiny, jak to nazvala Redith. Ve skutečnosti šlo o prostor na malá zavazadla, jako kufr u aut.
"Jedeme!" zařvala Redith, aby překřičela hluk motoru, a vyrazila jako první.

Hotovo, dokončeno...

28. srpna 2008 v 15:13 | Oroniel15 |  !!!Velmi důležité!!!
Peču na to... Nechám to tak, jak to je:D
Oficiálně ukončuji operaci s názvem Úklid bordelu!!! :D:D

Skoro hotovo...

28. srpna 2008 v 15:05 | Oroniel15 |  !!!Velmi důležité!!!
Skoro hotovo!! Je uklizeno v bývalé rubrice Fantasy obrázky... Hrůza, nikdy bych neřekla, že tu mam tolik obrázků... Každý obrázek zvlášť přendat někam jinam... mno děs! Teď chybí už jen ubrika Fantasy nádech a bude hotovo:)))))

1181. Diplom

28. srpna 2008 v 14:20 Diplomy moje
Kují moc, je pěkný!