Assassin's Creed v reálu, aneb Hranice našich možností a mysl

8. ledna 2015 v 20:03 | Oroniel15 |  Z internetu
Parkour je něco, co velmi obdivuji. Nejen fyzickou zdatnost a běžeckou vytrvalost, ale překračování obecných hranic možností. To, co vypadá nemožně (třeba vyběhnout po stěně mostu k zábradlí a přes zábradlí na most samotný), je najednou možné.

Když jsem hrála Assassin's Creed poprvé před x lety, tehdy první díl, bylo to úžasné. Tehdy mě nenapadlo, že by šlo takhle lézt po všem možném a skákat z výšek. Pak se ke mě dostal parkour a najednou dostala hra nový rozměr.

Nakonec jsem začala cvičit workout a zjistila, že provést techniky, které používají hlavní postavy této herní série, není zrovna žádný med. Parkouristi, kteří mají "vyšší level", jsou tedy pro mě důkazy posouvání lidských možností.

A teď nedávno jsme na šermířském tréninku začali i skákat. Přivoněla jsem k pocitu skoku přes (v mých očích samozřejmě) vysokou překážku hlavou napřed a dopad (na ruce, pak se překulit), k jisté formě letu. Parkour tedy v mém zorném poli získal nový úhel pohledu - let a svoboda.

Žádná překážka není překážkou.

Lidské tělo má jen takové hranice, jaké se mu určí. Ze všech zvířat je lidské tělo nejlépe přizpůsobeno vytrvalostnímu běhu, má (snad se pamatuji přesně) 600 svalů - kolik jich používáme? Jací bychom byli, kdybychom používali všechny? Správný dech, vhodná strava, pohyb (je život), sil a energie na rozdávání. Tělo nemá mnoho hranic, je to stroj - pokud má stroj šlapat, je třeba se o něj starat. Má-li stroj pracovat novým způsobem, je třeba ho k tomu uzpůsobit. Dodat vhodná média, aby mohl správně šlabat, a postupně ho přestavovat a upravovat, aby byl připraven na nové funkce. Zkoušet a zkoušet a dovést je k dokonalosti.

První překážka je přímo v nás. Je to největší nepřítel svobody a vůle, egoista a kazisvět, pokud je s ním špatně zacházeno. Osvícenec a nejkrásnější nástroj, pokud je s ním nakládano moudře. Mluvím o mysli.

Znám slovo mysli - NE. Nejvíce si ho uvědomuji, když se poprvé rozběhnu proti (pro mě) vysoké překážce, abych ji překonala. Jakmile zazní NE, tělo se před překážkou zastaví. Takže jdu znovu. Znovu se před ní zastavím. Potřetí se obvykle naštvu, mysl zatlačím do pozadí a jdu. Skočím. Co se může stát? Napoprvé stál u překážky přítel, abych měla lepší pocit, kdybych se řítila neřízeně k zemi, že mě chytne. O tom to je - ošálit mysl pocitem, který je na hierchické stupnici výše, má větší hodnotu než mysl. Potom už u překážky nestál, pocit nebyl a mysl se hlásila o své slovo NE. V ten okamžik je to o vůli, o důvěře - skočila jsem to jednou, skočím to znovu. Skočila jsem, nic se mi nestalo. Od té doby chci pořád skákat :)

Hranice si každý určuje sám. Překročit je a posunout je, to je princip vývoje, postupu vpřed a výš.


Tolik úvaha založená na tomto videu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama